Cestu za rOzSVÍCENÍM vnímám jako cestu na vrchol jednoho kopce, odkud všechno uvidíme. To je definice, která se mi podle mě pěkně povedla, tady se tedy musím na chvilku zastavit a pochválit, lépe bych to opravdu neřekl :-).

Zkrátka všichni chceme nahoru na nějaký ten symbolický kopec nebo jiné místo, odkud je hezky "vidět", akorát ne vždy víme kudy. Snažíme se, abychom směřovali stále k cíli, ale občas je potřeba obejít nějakou překážku, občas jdeme po vrstevnici, někdy se točíme v kruhu, někdy popojdeme kousek zpátky aby jsme mohli zase kráčet k cíli.

Cesty, kterými jdeme, jsou různé, pro někoho to je cesta umění, po které poznává ten svůj "kopec", někdo jde cestou hudby, někdo cestou mága, jiný zase cestou budhismu, někdo cestou bezdomovce, léčitele, učitele, automechanika, obchodníka, kominíka, rolníka,...atd.,............ někdy to různě střídáme a doplňujeme. Nic není špatně, jen by to, kterou cestou jdeme, s námi mělo v pozitivním slova smyslu rezonovat. A pokud to nerezonuje a vnímáme, že nás "láká" něco jiného, neměli bychom se bát to změnit anebo alespoň to "nové" okusit. Jinak totiž nic nového "neochutnáme" a navždy zůstaneme někde "dole pod kopcem", daleko od cíle.

Jako v životě i cesta za poznáním je snazší, když po ní nejdeme sami. Proto se to lépe šlape ve dvou či větší partě. Ale jelikož neexistují dva stejní lidé, neexistují ani 2 shodné cesty. Některé části naší cesty jsou společné s jedněmi, něco procházíme sami a něco opět s jinými bytostmi. Poznáme to vnitřně většinou už na první pohled jestli půjdem s tím a nebo oním. Vše a všichni přicházejí v moment kdy mají, záleží na nás jestli to vidíme, nevidíme......chceme vidět nebo ne.

Ze začátku jsem měl potřebu hledat nějakého Mistra, co už došel „do cíle“, aby se vrátil a ukázal mi kudy se mám vydat. Určitě to znáte, to by bylo tak super:„ukaž mi kudy, já půjdu za tebou, nezabloudím, nezakopnu a bude to tak nejjednodušší a nejrychlejší“. Něco v nás po tomhle volá (nebo u mě to tak alespoň bylo a občas stále je :-). Kdyby to takhle šlo, tak na druhou stranu, co by jsme se tady naučili? Následovat někoho? Co by nám to přineslo? Co by to přineslo ostatním? K čemu by to bylo?

 

Nyní to vnímám tak, že si vážím všech bytostí – nazvu je SpoluCestující, ať už těch lidských, zvířecích a i těch jemně hmotných, s kterými sdílím různé úseky cesty. Abych se naučil něco nového, abych něco vytvořil, většinou je potřeba udělat nějakou změnu. A proto se naši spolucestující mění, stejně tak jako naše cesty a jejich směry……. a přesně na tohle mi sedí jedno naše přísloví, změna je totiž život.

Schválně, kde jsi teďka ty? Čekáš dole pod kopcem s tím, že to je přeci nejbezpečnější a díváš se na ty blázny co lezou nahoru? Nebo se balíš na cestu? Nebo lezeš nahoru? Jdeš sám? Nebo chodíš stále v kruhu a nechceš se pustit známé cesty? Jdeš s někým s kým chceš? Jdeš s někým s kým už ani vlastně pokračovat nechceš? Jaký je tvůj cíl cesty? Jojo, kolikrát je dobrý se na chvíli zastavit a popřemýšlet, kam to vlastně kráčíme a s kým, kde si myslíme, že se právě nacházíme a zda máme jasno kde že je ten náš cíl.

Možná, že tím cílem je právě ta naše cesta. Možná jo a možná ne........... Toto si ale asi nechám na další samostatné povídání :-)